O projektu

Jak vznikla myšlenka Buddhy ve městě?

Jak? Znáte to. Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne.

Vchodové dveře do našeho domu, kde v pár bytech žije několik nájemníků, a které mají z venku kouli, tudíž se nadají zvenčí bez klíčů otevřít, byly neustále zamčené. Došlo mi, že ho zamykají všichni nájemníci, a já takovou zbytečnost, možná i schválně, nedělal skoro nikdy. Já chodil kolem těch dveří měsíce, a každý den viděl ten nápis, na kterém stálo: Vždy zamykejte. Jde o váš majetek.

Po odemčení dveří je zabouchl, abych když jsem se k nim příště vrátil, vytáhl opět klíče, a celý proces se opakoval, i když na chodbě žádné věci převratné hodnoty nejsou, a jak jsem již říkal, dveře s koulí zvenčí neotevřete, i když nejsou zamčené.

Je to maličkost, detail, hloupost, řekl by někdo. Po nějaké době, to po každé však ve mně něco spustilo. Buď emoce, myšlenky, anebo obojí současně. Jednou jsem dokonce v naštvání, že stejně tak bych, tam mohl napsat já vzkaz, kde by bylo napsáno – nikdy nezamykejte, protože na to mám stejné právo jako ten, kdo tam umístil lísteček - vždy zamykejte, jsem vzkaz ze dveří odlepil a zmačkal. Trvalo to pár dní, než se v jiné, a teď ještě čitelnější podobě na téže místo vrátil.

Když jsem pak přijel z cesty Asii, měl jsem pocit, jako bych přijel v jiném džbánu s čistou právě nabranou vodou. Přestože jsem na tom nebyl fyzicky úplně dobře a po pár dnech nemohl chodit, když jsem jel navštívit jako první svoje rodiče, vše co jsem dělal, bylo, že jsem pozoroval tu všudypřítomnou krásu české země.

Čeho jsem si ale také všiml, bylo, že to nikdo jiný nedělá. Všichni jsou příliš zaměstnáni a rozptýleni svou hlavou.

Pak jsem musel několik dní zůstat u rodičů a po zákroku na noze zraněné ze surfingu ležel týden v posteli. Během toho týdne jsem psal svoji první knihu Initiation to Surftantra s podtitulem In the Search of Mahamudra. Běhěm tohoto psaní jsem pak zase začal mít možnost chodit, a tak jsem se ihned co to šlo, přesunul do svého bytu v Olomouci, kde jsem tehdy bydlel.

 

První den jsem se rozkoukával, a druhý sedm a půl hodiny v kuse, bez přestávek na jídlo psal. Když jsem si pak uvědomil, že bych měl dát psychice a tělu odpočinek, vyšel jsem na raw jídlo do mé oblíbené restaurace, kterou založil můj obchodní partner a výborný kamarád.

Jenom jsem prošel kolem tamní knihovničky a uviděl knihu, jejíž nápis mě zaujal. Rozhodl jsem se na papírek napsat malý vzkaz, a vložil ho dovnitř této knihy, jako zprávu pro člověka, který ji příště otevře.

Když jsem povečeřel a vzájemně jsme si povyprávěly dojmy, stojím venku na olomouckém náměstí a začínají mi zase chodit nápady.

 

V ten moment se zrodila kniha Buddha ve městě a já si jej přesně pamatuji.

Již po cestě na byt jsem si do mobilu, protože jsem u sebe neměl tehdy jen zapůjčenou propisku, kterou jsem vrátil, vyťukával věty.

Ty se tvořily, když jsem si uvědomoval svůj nový pohled na svět a lidi kolem, ve srovnání s pohledem, který jsem měl ještě před svou cestou.

Protože bylo vše čerstvé, dobře jsem si uvědomoval ten rozdíl a začal ho popisovat.

Když jsem pak na druhý den, po dopoledni během kterého jsem psal, vyrazil do blízké restaurace na jídlo, zase jsem viděl ten nápis na dveřích.

Postupně mi začínalo docházet, co všechno mi na něm vadilo a vadí: To, že si někdo myslel, že má právo ho na ty dveře dát, a že mají lidi povinnost ho poslouchat. Že vůbec někomu něco přikazuje. Že to co přikazuje je naprostý nesmysl.

 

A taky to, že se tím lidé slepě, bez přemýšlení, automaticky řídí. To, že se tím vyjadřuje nedůvěra v člověka, a za skutečné hodnoty se na vzkazu považuje majetek. Taky to, že strach o něj, nám nedává možnost poznat opravdu důležité hodnoty. To všechno jen v jedné, nenápadné větě, ale já tohle věděl všechnu tu dobu, a každý den to trpěl, podobně jako přetrpí mnohdy celý svůj život mnoho lidí bezpráví, které se jim nebo druhým, pod vlivem společnosti děje.

Když jsem toho druhého dne šel kolem a zase na to myslel, pořád stejně, tak jsem si poprvé zapsal, co přesně bych napsal na druhou stranu dveří. Jdu ve směru restaurace a představuju si, jak vytvořím kartu, kde bude stát odpověď, připomínající lidem jinou možnost. Kartu, která zneschopní to bezpráví, které autor vzkazu páchal. A jak ji dávám hned vedle něj.

 

Představoval jsem si to tak silně, že paní, která zrovna s dítětem procházela po ulici, říkala větu, kterou jsem celou neslyšel, ale na jejímž konci znělo: „Ty dveře s tím nápisem.“

Začal jsem se smát a jasně přemýšlet, kdy a kam zajdu, abych to, co jsem si zase do mobilu zapsal, nechal vytisknout a anonymně to na dveře dal.

Pak jsem stejně jako včera stál na semaforu a čekal na zelenou a začal přemýšlet, jak to co jsem si právě zase do mobilu napsal, přilepím na semafor tenhle, i další.

 

Když jsem pak zaplatil jídlo a vzal si krabičku sebou, ještě než jsem ji stačil v kuchyni otevřít, napadlo mě, že vytvoříme společně s kamarádkou Logo vozataje Krišny a Buddhy ve městě, které bude jakousi obchodní značkou na všech kartičkách, které budou umístěné na všech místech, kde mě napadnou pro tato místa a lidi na nich aktuální poselství.

Od toho bylo jen pár okamžiků, než mi došlo, že je to geniální nápad na dokonalou strategii k šíření mé knihy. Párkrát jsem poskočil radostí nahoru a dolů, byl jsem rád, že jsem se vykašlal na převaz nohy, na který jsem dnes měl jít, a že už můžu i skákat, a otevřel svůj oběd.

Když jsem pojedl, zapsal jsem si postupné kroky, které je nutné uskutečnit, ještě před prvním zveřejněním projektu a vůbec názvu Buddha ve městě.

Potom jsem sepsal tenhle autentický rozhovor se sebou samým, kdy jsem si tazatelem a také ten, kdo odpovídá, popil čaj, a dál by to byly vhledy do budoucnosti, protože právě tady je aktuální dění.

Ale můžu už prozradit, že právě o této zásadě, tedy o (ne)věštění budoucnosti, hovoří vozataj Krishna v knize Buddha ve městě. Promlouvá tak k Siddhartovi dneška, aby naplnil svůj osud.

Mě teď čeká pokračování v dopisování první knihy, která spatří světlo světa, a to bych chtěl dokončit během asi jednoho týdne. Zatím jsem v ději a obsahu kolem poloviny.

Po té a během toho, chci, abychom společně pracovali na vytvoření základu pro to, o čem jsme si až doposud povídali.

1.9. je astrologicky den ideální pro veškeré nové začátky, a tak si přeji, abychom alespoň část tohoto projektu v tento den mohli spustit, a aby byl již toho dne projekt „Buddha ve městě“ viděn a slyšen.

 

Děkuji Vám za rozhovor, já Vám také.

 

Martin Bandouch v Olomouci 17. 8. 2016

© 2016-19 Made with o

Když jsem pak přijel z cesty Asii, měl jsem pocit, jako bych přijel v jiném džbánu s čistou právě nabranou vodou. Přestože jsem na tom nebyl fyzicky úplně dobře a po pár dnech nemohl chodit, když jsem jel navštívit jako první svoje rodiče, vše co jsem dělal, bylo, že jsem pozoroval tu všudypřítomnou krásu české země.

V ten moment se zrodila kniha Buddha ve městě a já si jej přesně pamatuji.